Blog
V karlovarské historii lze zaznamenat bezpočet příkladů mnohdy až nesmyslné proměny města. Někteří badatelé staromilci to pojmenovali trefně jako zálibu v bourání. Během sedmi století zažilo město řadu brutálních demolic, kdy byly se souhlasem konšelů a radních odstraněny z katastru města celé ulice a desítky historických domů. Překotně se bouralo zvláště během úřadování některých starostů. Třeba roku 1805, kdy město vedl obchodník s kůží Johann Seidl a po něm hřebíkář Lorenz Deimel, rozhodli konšelé o zbourání celého Kostelního náměstí a přilehlých ulic za chrámem sv. Máří Magdaleny. Byla to první velká demolice, která poznamenala navždy tvář města. Podobných brutálních demolic zažilo město celkem pět. Některé ty nejstarší historické domy spasilo jen to, že měly na svém štítu nebo nad vchodem erby slavných hostů a šlechtických rodů. Tuto poctu jim propůjčovali jako symbol nejvyšší péče. Například dům Zlatá harfa v sousedství Puppu chránil od roku 1725 erb nejvyššího kancléře Českého království Františka Ferdinanda hraběte Kinského. Na domě Zlatý elefant byl zase erb hraběte Karla Kolowrata. Podobně dům Zlatý lesní roh měl hned tři štíty – císařovny Marie Terezie, kněžny Trauntsenské a hraběnky z Weisenwolfu. Někde ale ani tyto erby neuchránily před demolicí. Na zbořeném domě Zlatý pštros ležel v sutinách erb hrabat Černínů, stržený Bílý zajíc měl štít rodu Lobkowitzů a Mořské panně propůjčil svůj erb jako projev díků princ Alexander de Kourrackin.Bourání starých Varů by vydalo na dlouhý seznam. Od známé tančírny Alpská růže na předměstí města v Tašovicích přes Amaliin dvorek (Amalienhof) založený roku 1873 u Mattoniho vily v Chebské ulici, starou celnici naproti hlavní poště, známý zájezdní hostinec Helenin dvůr pod Imperiálem, Japonský pavilon na Rolavě, jízdárnu v Tuhnicích, která sloužila od roku 1819, zimní stadion u Tržnice z roku 1948 až po Wolfovy strojírny ve Dvorech. Vybral jsem třicet těch nejcitelnějších a často zbytečných demolic, které museli obyvatelé strpět.
